Možná se pletu, ale při pohledu na názvy historických milníků thrash metalu mám takový neodbytný dojem, že mnoho z nich má cosi společného. Ano, „poetika“ těchto názvů je totiž mnohdy natolik charakteristická a určující, že daná alba (tak jako siamská dvojčata bez svých protějšků) by bez nich snad ani nemohla být úplná. No vždyť popusťte uzdu své fantazii a zkuste si domyslet, jak jinak by se mohly jmenovat třeba takové zápisy jako „Reign In Blood“ (krvavých vládců SLAYER), „Spreading The Disease“ (nezadržitelně nakažlivých ANTHRAX) nebo „Master Of Puppets“ (nás všechny na nitkách vodících METALLICA). Těžké, viďte? Ale to se rozumí samo sebou, vždyť nadčasovost těchto alb je jen podtržena zcela zásadním a jasným pojmenováním, které přesně definuje hudební podstatu věci v daných historických okolnostech, a které proto ani nemůže být ničím nahrazeno.
Nejinak je tomu i s „Extreme Aggression“, čtvrtým řadovým albem německých KREATOR, kteří se s ním (mezi jinými) v roce 1989 postavili do čela evropské odpovědi na zaoceánské konstatování, že vše podstatné pro thrash metal se odehrává jen na severní části amerického kontinentu. A když odpovědi, tak s řádnou porcí dobového průvodního jevu thrash metalu – extrémní agresí, protože zběsilé tornádo kytarových prskanců hněvu, které se uvnitř téhle necelé třičtvrtěhodinky odehrává, nelze snad výstižněji charakterizovat. „Extreme Aggression“ (všimněme si, že výraz „Aggression“ v názvu alba je bez „s“ na konci, zatímco titulní skladba, snad pro ještě větší zdůraznění, už ho tam má), to je totiž čistočistá naštvanost a nenávist, jejíž definitivní dopad ještě více umocňuje k zbláznění štěkající křik frontmana kapely Milleho (vlastním jménem Milanda) Petrozzy. Jako když nasloucháte jedovatým slovům z jedovatých úst, servírovaným na podnosu z jedovatého kovu a nevíte úplně přesně, jestli se máte bát otravy nebo ne.
A přesně tak se vám také celé album doslova obrátí naruby přímo před ušima. Řezavé a pálivé riffy jak měňavky o překot přeskakují jeden do druhého, nezkrotitelně se vlní a hemží a nedají si pokoje, dokud nezahynou vlastní rukou přesně v okamžiku, kdy jim vyprší čas. Na jejich místo se už totiž derou další riffy, stejně účinné a zraňující. Tak za zmíněnou titulní skladbu, uvozenou mrazivým výkřikem, převezme štafetu stejně bezohledná „No Reason To Exist“, za ní pak „Love Us Or Hate Us“ se zřejmě nejhmatatelnějším okamžikem zla v úvodních rytmických salvách (kde Petrozza doslova umírá na nenávist) a bez vydechnutí či zásadní slevy na rychlosti se upaluje dál. Však také nenápadný, ovšem o to důležitější, motor Jürgen „Ventor“ Reil v tomto duchu nepřestává a zdaleka ani nepřestane diktovat tempo. Důsledná absorpce následujících skladeb proto posluchači způsobí další návaly krve do hlavy, ale těm se při nátlakovém podání KREATOR tak jako tak stejně nelze vyhnout. „Stream Of Consciousness“ jako „Some Pain Will Last“, „Betrayer“ jako „Don´t Trust“ a „Bringer Of Torture“ jako „Fatal Energy“, všude tam se stále dál mísí zásadní riffová odpovědnost s thrashovou kreativitou (hodnou právě toho, kdo si říká KREATOR) a je to zkrátka znovu a znovu neodolatelné.
„Extreme Aggression“ je totiž jedním z nejzásadnějších alb KREATOR všech dob, to se prostě nedá nic dělat a pokud se týče těch čistě thrashových, pak dokonce jednoznačně nejlepším. Kvalitou ve znamení inteligentního thrashe plného blýskavých kudrlinek a přiléhavých melodických odboček (nezapomeňme ani na texty v obecnější „protispolečenské“ rovině) vysloveně odskočilo od dřevních počátků „Endless Pain“ (1985) nebo „Pleasure To Kill“ (1986) a přestože do jisté míry ještě doznívalo na rovněž znamenitém „Coma Of Souls“ (1990), není nic, coby jeho vrcholnou roli v diskografii německých stvořitelů mohlo zpochybnit. A pohled na jeho absolutně „uhlazený“ a nekonfliktní obal, postavený do protipólu všemu, co se na albu odehrává, mě v tomhle názoru jenom utvrzuje.